Na Rok jinak a možná tak trochu napořád

Mám štěstí. Protože už mám jasno. U roku nezůstane. Možná spíš u dvou.  A možná taky už napořád. Dostala jsem šanci. Vlastně hned několik. Takže není co řešit. Následujících pár měsíců se budu věnovat novému projektu pro Světlušku. A jestli se nám povede rozjet to, co máme v plánu, tak myslím, že mám o práci vystaráno na pěkně dlouho.

Detaily o tom, čemu se budeme/chceme věnovat, si nechám zatím pro sebe. Jsme opravdu na začátku. Ale to, proč se do toho chci pustit, to žádné tajemství není. Za těch posledních dvanáct měsíců jsem totiž poznala svět, ve kterém to funguje jinak.  A to nemám na mysli svět neziskovek. Myslím tím svět nevidomých. Svět lidí, kteří i přes svůj handicap žijí samostatný a aktivní život.

Možná tak trošku symbolicky jsem na konci svého Roku jinak pomáhala při focení, které Světluška organizovala spolu s panem fotografem Robertem Vanem. Moje role byla jednoduchá. Říká se jí „doprovod“. Prostě jste v určitou dobu na domluveném místě. Setkáte se s nevidomým kolegou/klientem a společně jdete na místo určení. S troškou „vodičské“ praxe, kterou jsem získávala v průběhu roku díky naší nevidomé kolegyni Aleně, nešlo v podstatě o nic složitého.

Sraz jsme měli většinou někde u metra nebo v docházkové vzdálenosti kolem Českého rozhlasu. Takže jsem vždycky měla minimálně čtvrthodinku na to si v klidu a nezávazně popovídat s lidmi, kterým Světluška pomáhá a se kterými spolupracuje. Za každým jedním člověkem je životní příběh, který by vydal na knihu. Ale já jsem v ten den vnímala hlavně to neskutečnou sílu pozitivní energie, která dělala „doprovod“ celý den mě.

Stačilo prohodit pár slov s Markem, úspěšným účastníkem extrémních běžeckých podniků jako B7 a triatlonového závodu Iron Man, nebo doprovodit Michala, kavárníka Kavárny POTMĚ, s jeho partnerkou a vidět na vlastní oči, jejich záviděníhodný přístup k dceři Míše, která se v necelých čtyřech letech postupně stává pro svoje rodiče bezvadným parťákem a náhradníma očima, pobavit se o dalších životních plánech s Luckou, studentkou Deylovy konzervatoře a kavárnicí Kavárny POTMĚ, která do Prahy přesídlila z Brna, a plánuje studium na fakultě Speciální pedagogiky, nebo si projít centrum s nevidomým fitness trenérem, který by mohl z fleku mezi kulturistickou elitu J

A to je prostě TO, kvůli čemu jsem si jistá, že chci být tohoto světa i nadále alespoň drobnou součástí.

PS: fotky najdete na svetluska.net  a ještě jednou děkujeme i panu fotografovi.